Proč podpořím regulaci makléřů?

Proč podpořím regulaci makléřů?

Kolega Ladislav Šincl předložil v Poslanecké sněmovně návrh na regulaci provizí prodejců životního pojištění. Nyní se objevují tvrzení, že tak činí ku prospěchu velkých pojišťoven a k neprospěchu pojišťoven malých…a že je takzvaně „zlobbován“.

To je levný způsob, jak něco smést ze stolu. Není třeba diskutovat o podstatě návrhu, prostě je zpochybněn jeho autor. Jak snadné… Mě se nikdo ani „zlobbovat“ nepokusil, stejně návrh Ladislava Šincla jednoznačně podpořím. Celkem je mi jedno, jestli se líbí takovým nebo onakým pojišťovnám, pro mne je podstatné, že pomůže spotřebitelům, tedy občanům.

Považuji to za natolik očividné, že by o tom snad ani nebylo třeba debatovat, kdyby se neobjevovala opakovaně tvrzení o omezení trhu, pokřivení soutěžního prostředí a podobně. Tedy pokud by se neobjevily články o tom, že návrh je vlastně špatný. Shrnu několik ekonomických argumentů, které naprosto jednoznačně dokládají správnost regulace cen za distribuci životního pojištění.

Kritici regulace poukazují na nikdy nezpochybňovaný fakt, že životní pojištění je komerční produkt. Dodávají pak, že podle nich není správné zasahovat tam, kde k vyrovnání situace a k vyřešení problémů postačují tržní mechanismy. Ale to je právě strašlivé nepochopení toho, jak v tomto daném pojišťovnickém segmentu věci skutečně fungují.

Ona kritická věta by možná platila tehdy, kdyby pojišťovny obchodovaly přímo s konkrétním zákazníkem. Většinou (v podstatě vždy) stojí mezi poskytovatelem životního pojištění a tím, kdo si produkt kupuje, významný mezičlánek, totiž distributor. To je situace daná objektivně a vyplývá z principu většiny finančních produktů – vyskytuje se nejen u pojištění.

To znamená, že vzniká složitější ekonomický vztah. Ale to třeba ve výrobě mléka je řetězec daleko delší, takže ona složitost musí být v něčem jiném, než v počtu subjektů ve výrobním cyklu nebo při poskytování služby. Potíž je totiž v tom, jak funguje vztah mezi pojišťovnou a prodejcem. Laik by řekl, že tento vztah naprosto ovládají pojišťovny – vždyť jsou to miliardové instituce s obrovskými bilančními sumami a s kopami peněz v rezervních fondech.

Ale ve skutečnosti tomu tak není. Distributoři, dealeři, finanční poradci nebo prostě prodejci jsou ve specifickém postavení, kdy dohromady představují síť, jež představuje rozhodující prvek systému. Navzájem si konkurují v tom, kolik prodají finančních produktů, ale ve skutečnosti tlačí do specifického konkurenčního boje pojišťovny. Pokud ty se chtějí dostat se svými produkty k zájemcům o pojištění, musí nastavovat stále lepší podmínky pro distribuční síť.

Neboť – dotaženo do důsledků – je této síti v podstatě jedno, zda je jedna pojistka pro klienty opravdu špatná a druhá naprosto skvělá a objektivně nejlepší na trhu. Pro prodejce je podstatnější informace, že za spotřebitelsky méně dobrý produkt dostanou 200 procent ročního plnění klienta, ale za druhý naprosto dokonalý jenom 50 procent. Ochota prodávat kvalitní pojištění bude oslabena možností získat za prodej pojištění méně kvalitního podstatně větší odměnu.

Ve skutečnosti totiž nutně platí úměra, že čím lepší podmínky nastaví pojišťovna pro prodejce (a zvýší svou šanci prodat hodně produktů), tím musí být horší podmínky samotného pojištění. Neboť ve finále většinu bonusu prodejci musí zaplatit klient v ceně služby (například v omezeném plnění nebo horších celkových podmínkách).

To ale platí podobně u mnoha jiných finančních produktů. Proč má tedy mít životní pojištění specifické postavení? Protože jako jedna z tradičních a standardních forem spoření na pozdější dobu (většinou na důchod) má státní podporu (o dvanáct tisíc korun zaplacených do spořící složky lze ročně snížit daňový základ). Stát tedy přebírá jistou dávku „odpovědnosti“ za tento produkt.

Můžeme se bavit o tom, zda to je dobře nebo špatně, podle mne dobře, ale fakt jisté míry odpovědnosti státu za kvalitu těchto produktů zde je. Proto není jedno a není jenom na svobodné dohodě pojišťovny a pojištěného, jestli provize pro zprostředkovatele „pohltí“ 150 nebo i více než dvě stě procent roční platby.

Návrh kolegy Šincla předpokládá, že co se ušetří regulací maximální odměny, to nemohou pojišťovny „shrábnout“ do zisku, ale musí to předat klientům v lepších podmínkách smlouvy. To je správný postup, který zajistí, že prospěch z regulace bude mít občan. A podle mého je to správná cesta.

© 2013 - 2017 Všechna práva vyhrazena.

Oficiální webové stránky poslance Ladislava Velebného