Pravé prokletí je nezaměstnanost

Pravé prokletí je nezaměstnanost

Klíčovým problémem nové vlády – ať již bude nakonec poskládána jakkoliv – bude nezaměstnanost. Tady se láme ekonomický i sociální chleba. A to přes fakt, že v rámci Evropské unie jsme na tom vlastně velmi dobře.

Jenom malinko čísel (většinou za třetí letošní čtvrtletí). Technicky vzato máme nezaměstnanost 7,3 procenta. To je slušné číslo, vždyť Evropská unie jako celek hlásí 10,9 procenta, eurozóna 12,1 procenta, třeba Španělsko 26,7 a Řecko rovných 27 procent. Lépe než my je na tom jenom sedm států:  Rakousko, Německo, Lucembursko, Nizozemí, Malta, Rumunsko a Dánsko.

Z tohoto pohledu by nás vlastně nezaměstnanost neměla zase tak dramaticky vzrušovat. V Unii je bez práce oficiálně celkem 27 milionů lidí (odhady jsou ještě o tři miliony lidí vyšší), z toho jenom v Německu jsou to téměř tři miliony. Proti tomu je našich asi 560 tisíc lidí bez práce „marginální“ problém.

Jenže nezaměstnanost má řadu souvislostí. Například nemá příliš smysl ukájet se sedmi procenty celkem, když víme, že ve skupině nejmladších občanů (do 25 let) je bez práce každý pátý (pravda – ve Španělsku a v Řecku je to asi polovina příslušníků této generace, v EU celkově asi 22 procent).

A dobré je také vědět, že mezi mladými se základním vzděláním je nezaměstnanost v ČR přes 44 procent. To je pořádný základ na velký sociální problém, ze kterého se nevylžeme ukazováním za hranice a „poťouchlým“ sloganem „oni jsou na tom hůř“. (Na okraj – používám zde čísla Eurostatu, která jsou kompatibilní v rámci EU, ale jiná, než jaká uvádí česká statistika, rozdíl je v metodě, trendy jsou shodné).

Nezaměstnanost vede ke stagnaci mezd, vytváří v hlavách lidí oprávněný strach z budoucnosti, na který reagují spotřebitelsky správně – nenakupují a snaží se šetřit, protože výhledy jsou nejisté. O prosperitě a nebo neprosperitě domácí ekonomiky se totiž nerozhoduje jenom ve Strakově akademii či Na příkopech, kde sídlí Česká národní banka.

O ní se rozhoduje v milionech domácností s každým váháním koupím nebo nekoupím? Kdyby se podařilo dostat sto tisíc lidí z pracovních úřadů do zaměstnání, přineslo by to obrovský ekonomický podnět a nakoplo by to pozitivně celý systém.

Jediná otázka zní: Kolik to bude stát a vyplatí se to?

Představme si, že bychom na jedno pracovní místo utratili z veřejných zdrojů 100 tisíc korun za rok, tedy asi 8 tisíc korun měsíčně (a je v tuto chvíli jedno, zda by šlo o peníze vynaložené nebo o peníze poskytnuté v daňové úlevě). Celkové náklady by byly 10 miliard. Co by stát uspořil?

Zaprvé podporu v nezaměstnanosti nebo v nevyplacených sociálních dávkách (podle situace) plus odvody na sociální a zdravotní pojištění, které platí za nezaměstnané. Minimálně by šlo o rozpočtově neutrální krok, ale realita tak jednoduchá není. Vytvoření jednoho místa je dražší a každá dotace má omezenou dobu působení.

Většinou jenom tak dlouho, dokud platí ten, kdo dotuje. Ve skutečnosti není možné si představit, že lze vzít deset miliard a „nakoupit“ za ně od ekonomiky sto tisíc nebo padesát tisíc nebo alespoň 25 tisíc stabilních pracovních míst. Prosperitu si obecně není možné koupit, je nutné si ji odpracovat.

V těžkých časech, jaké zažíváme, je ale možné poskytnout na nově vytvořená pracovní místa daňové úlevy nebo participovat na platbách pojištění nebo přikročit k nějakému jinému kroku, který rozumným způsobem nasměruje do hospodářství a do tvorby nových míst vhodné rozpočtové prostředky – třeba tím, že se stát vzdá některých svých příjmů. Je to racionální obchod, není nekonečně drahý a zlepšuje sociální situaci.

Potřebujeme pohnout s nezaměstnaností nikoliv kvůli tomu, že by česká ekonomika nezvládla 7,3 procenta lidí bez práce. Potřebujeme ukázat výrazný výsledek proto, abychom změnili náladu v zemi a dodali lidem trochu optimismu. Z recese už pak zemi vyvedou jejich hlavy.

© 2013 - 2017 Všechna práva vyhrazena.

Oficiální webové stránky poslance Ladislava Velebného