Poučení z krizového vývoje v Rusku a na Ukrajině

Poučení z krizového vývoje v Rusku a na Ukrajině

Je čas podívat se na „Krymské události“ a vývoj za východními hranicemi Evropské unie bez přehnaných emocí. Hysterické výkřiky o „kyjevském náměstí v americkém žoldu“ jsou hloupé. Stejně jako není nijak chytré mluvit o „okupaci Krymu“.

Podstatnější je, co nám, jako malému a zranitelnému státu a malé otevřené ekonomice, navíc zemi, která ještě historicky nedávno byla součástí sovětského bloku, tato rusko-ukrajinská krize vlastně přináší za poučení.

Za prvé je tu fakt, že někde kousek za Čiernou při Čope končí Evropa v našem smyslu slova. Ač si nesporně vážím výjimečných přínosů ukrajinského i ruského národa naší civilizaci, omlouvám se, ale problémy, které se řeší dále než na Slovensku, nejsou problémy evropské. Týkají se Evropy, to jistě. Ale nejsou to evropské problémy. Urychlený podpis asociační dohody s ukrajinskou vládou, která vznikla velmi nestandardním způsobem, se časem ukáže jako dosti velká potíž. K tomu, co chceme dosáhnout v EU, jistě nepatří kroky, jaké proběhly na Ukrajině (pokus o vytěsnění ruštiny), stejně jako použití armády proti sousedovi.

Za druhé jako obchodní partner se Rusko stalo v posledních měsících poněkud méně důvěryhodným. Tady nejde o nějaké hodnocení toho, kdo za co může a jestli se Rusové tam nebo onam cítili ohrožení. Jde o způsob řešení problému. Abych nebyl špatně pochopen – těžko můžeme Rusům na Krymu nějak zásadně vyčítat, že chtěli k Rusům v Rusku. Ale stejně těžko od nás může Moskva chtít, abychom akceptovali referendum uskutečněné pod dohledem padesáti tisíc ruských vojáků, tanků, obrněných transportérů a dalších několika desítek tisíc nějakou podivnou shodou okolností skvěle vyzbrojených a organizovaných mužů „domobrany“. To je prostě absurdní.

Obchodní partner, který po nás chce, abychom si jeden vztyčený prostředníček interpretovali jako přátelské V, nemůže očekávat důvěru. Neochota Ruska zachovat dekorum a řešit věc politicky (třebas se stejným faktickým výsledkem) ukazuje, že Moskva z nějakého důvodu buď nemá času nazbyt, nebo vstoupila do nové fáze svého vývoje, do jakési další fáze ruského imperialismu.

Za třetí tak samozřejmě vzniká nepříjemná otázka jak velká „menšina“ bude příště v Moskvě interpretována jako „většina“.

Za čtvrté je dobré pochopit, že ruský postup byl předpověditelný. Kdo četl projev Vladimíra Putina na Valdajském klubu (k dohledání ZDE) a dočetl ho do konce, ten při pohledu na zmítající se Ukrajinu musel vědět, že pro Rusko jde o nepřijatelný vývoj. Ruský prezident postavil jasnou představu Euroasijské hospodářské unie (složené ze zemí bývalého SSSR). Bez Ukrajiny je taková představa poněkud nekompletní.

A co z toho plyne pro Českou republiku? Jako tradičně tu máme trochu ukvapených vyjádření. Jistý ministr řekl, že si nedovede představit, že by „Temelín dostavilo Rusko“. Já si zase neumím představit, že by z nějaké čestně vedené a koncipované soutěže bylo možné vyřadit firmy kvůli jejich „národnosti“. Jistě, něco jiného by bylo, kdyby EU uvalila na Rusko tvrdé hospodářské sankce. Ale taková situace zde není a tedy nemůžeme vyřadit Rusy proto, že jsou to Rusové.

Avšak oni nám zase nemohou vzít právo ocenit nějakým způsobem riziko, které z výše popsaných důvodů představují. Každé riziko lze vyjádřit v penězích a ty je možné převést na smluvní podmínky. Neměli bychom zapomínat, že nejde jenom o dostavbu dalších bloků, ale že je tady také potíž s palivem.

Ona je to vlastně obecná potíž s energetickou závislostí na Rusku. Pro celou Unii platí, že daleko lépe se nám s Moskvou bude diskutovat ve chvíli, kdy ruská ropa a ruský plyn (případně ruské palivové články) nebudou nepostradatelnými. Toho můžeme dosáhnout, pokud se například zbavíme předsudků vůči břidlicovému plynu a dalším nekonvenčním zdrojům. Místo nekonečného přešlapování na místě potřebujeme nakopnout naše opravdové snahy o to, aby nás nestabilní Východ nedržel pod krkem na plynovo-ropně-uranové šňůře.

Osmdesát procent ruského vývozu jsou totiž ropa, plyn (paliva mají dohromady přes 70 procent) a rudy. To mluví za vše. Při jistém (značném) zjednodušení můžeme říci, že Evropská unie financuje Rusko, ale musí ho financovat, protože nemá jinou možnost, neboť je na něm energeticky závislé.

Pokud máme pocit, že je třeba zkrotit Rusko, pak cesta k jeho pacifikaci leží někde pod zemí v zásobách uhlíkatých paliv. Když se zbavíme závislosti, bude Moskva vyřešená potíž. A určitý děs z toho, zda pro Moskvu Rusko není všude tam, kde je alespoň jeden Rus, ztratí opodstatnění.

© 2013 - 2017 Všechna práva vyhrazena.

Oficiální webové stránky poslance Ladislava Velebného