Životní pojištění se změnilo v továrnu na peníze

Životní pojištění se změnilo v továrnu na peníze

Jsme v průměru ochotni zaplatit za zprostředkování této služby pouhých 657 korun. Stála nás ale během pěti let nejen desítky miliard za zprostředkování, ale dalších neuvěřitelných 41 miliard navíc jen tak vyhozených do vzduchu.

Životní pojištění se totiž změnilo v továrnu na peníze. Společnost Deloitte si nechala u firmy STEM/MARK udělat před časem průzkum toho, co si obyvatelé České republiky myslí o finančních poradcích a zprostředkovatelích. Zvláštní pozornost byla věnována životnímu pojištění. Z jedné z otázek vyplynulo, že Češi jsou připraveni platit za zprostředkování služby – jenže podle nich by měla být odměna pro poradce asi tak v průměru 657 korun.

Možná by respondenty této ankety zajímalo, kolik za poskytované služby platí ve skutečnosti. Je to i dvojnásobek toho, co za rok zaplatí klient své pojišťovně. Takže pokud je smlouva zavazuje posílat dva tisíce korun měsíčně, tak zprostředkovatel dostane třeba 48 tisíc za to, že získal klienta. Nepoměr mezi 657 korunami a dvojnásobkem ročního pojistného je značný. A bohužel ukazuje, že i když si myslíme, že finanční gramotnost se zvyšuje, nebude to zřejmě tak úplně pravda. Protože vědomost o ceně za zprostředkování je jistě součástí finanční gramotnosti. Jenomže to by také museli zprostředkovatelé svým klientům oznámit: Budu z toho mít tolik a tolik.

Ostatně oněch průměrně zamýšlených 657 korun je také poněkud absurdních, to jsou peníze, za které by tuto kvalifikovanou práci zcela jistě nebyl schopen nikdo dělat. Důležité však je něco jiného – ukázalo se totiž, že naprostá většina lidí nemá ponětí o tom, že poradcům ve skutečnosti platí a to značné částky. Myslí si (nejspíše), že provizi zaplatí pojišťovna. To je (formálně) pravda. Ale už jim uniká, že ona pojišťovna si vyplacenou provizi vybere v podmínkách pojištění. Jinými slovy jí zaplatí spotřebitel.

Takže kdo se pojistí na dvacet let a pojistnou dobu i dodrží, ten „na sebe“ odváděl prostředky pouze osmnáct let – zbylé dva platit tomu, kdo ho k uzavření smlouvy přemluvil. A co, když smlouvu vypoví třeba už po dvou nebo třech letech? Správně, v takovém případě dostane v lepším případě klient pouze malou část toho, co zaplatil (a v podstatě je vedlejší, zda šlo o kapitálovou nebo investiční životní pojistku). Mnohdy nedostane vůbec nic.

Je tu ještě jedna zajímavá okolnost. Analytik Petr Jedlička uveřejnil článek, ve kterém se detailně zabývá tím, že každý rok je určitý počet smluv „stornován“, přičemž ti stejní lidé zakládají zároveň pojistky jiné.

Z hlediska jejich rodinné pokladny je to obdivuhodné. Spořím třeba čtyři roky. Pak „se rozhodnu“ (uvozovky vysvětlím vzápětí) k tomu, že smlouvu vypovím a uzavřu u jiné společnosti smlouvu jinou (nicméně na stejný produkt). To je absurdní postup. Z oněch dvaceti let už totiž nemám poměr 2:18, ale dokonce 4:16. To znamená, že se mi poměr let „neproduktivních“ (placení provize) a „produktivních“ (vytváření kapitálu nebo uskutečňování investic), dosti zásadně posunul z 1:9 na 1:4. Jinými slovy je změna pojišťovny hodně drahý špás. A to by tedy klient musel dostat naprosto zázračné podmínky, aby se mu to vyplatilo.

Zmíněný Petr Jedlička s odkazem na data ČNB a na další zdroje uvádí, že od roku 2009 do roku 2014 (tedy celkem během šesti let) bylo zprostředkovatelům a finančním poradcům vyplaceno asi 41 miliard korun a to jen jako provize v těch případech, kdy klient stornoval starou smlouvu a založil novou. Zní to jako neskutečná suma? Jistě. Ale kdo nevěří, může si jí ověřit ZDE.

I kdyby mělo všech cca deset milionů obyvatel této země životní pojištění, tak podle průzkumu Deloitte by všichni dohromady byli za jeho sjednání ochotni zaplatit asi 6,6 miliardy korun. Aniž o tom vědí, tak daleko menší počet lidí zaplatil během šesti let JENOM za změnu staré smlouvy na novou 41 miliard korun. Drtivá většina z nich pak na změně smlouvy tratila a jejich nové podmínky nemohly pokrýt tyto dryáčnické nápady. Ten nepoměr je prostě odzbrojující a nutně si žádá řešení. Co je totiž výsledkem?

Neustálé přepojišťování již existujících pojištěnců a jejich převádění od jedné „značky“ k jiné. Životní pojištění je přitom koncipováno jako produkt se státní podporou (snížení daňového základu) a jako produkt dlouhodobý. Obecně se předpokládá jeho trvání kolem dvaceti nebo pětadvaceti let. Ve skutečnosti končí čtvrtina smluv stornem do dvou let a více než polovina se nepřehoupne přes pět let trvání. Pak ale věc ztrácí smysl – protože i když většina „stornujících klientů“ obratem uzavře pojistku novou, efekt je zjevný. „Propojištěnost“ populace se „přepojišťováním“ nezvýší. Jediné, co vzroste, jsou vyplacené provize.

Jenže – co s tím dělat?

Z mého pohledu je věc jasná. Jakákoliv smlouva o životním pojištění by měla obsahovat také informaci o výši odměny (provize), kterou dostane za zprostředkování finanční poradce. Neboť tuto odměnu platí sice formálně pojišťovna, ve skutečnosti jí ale uhradí klient a je jeho právo vědět, kolik ho zprostředkování bude stát. Za druhé je zde potřeba stanovit nějaké limity odměn pro poradce. Nynější stav tuto regulaci vůbec nepoužívá, to bude nutné změnit. V parlamentu nyní chceme prosadit regulaci ceny zprostředkování životního pojištění.  Jsem přesvědčen, že to je dobré řešení…

© 2013 - 2017 Všechna práva vyhrazena.

Oficiální webové stránky poslance Ladislava Velebného